V případě obou dysplazií si musíme nejdřívě uvědomit, že ač většina veterinářů uvádí dědičnost, není prozatím tato skutečnost relevantně prokázána. Je pravdou, že u dysplazie kyčelního kloubu jde o vrozený problém a to ať již vrozenou dysplazii, nebo o vrozenou vlohu k dysplazii kyčle, nicméně není prokázána dědičnost. Je tedy otázkou jakou relevanci mají rtg snímky kyčlí pro získávání statusu chovného jedince, neboť není neobvyklou situací, že z negativních předků a to po 4generaci se narodí jedinec s vrozenou vadou 3 stupně.
U dysplazie loktů je tato skutečnost stížena tím, že existuje ve více formách a to ať FCP, UAP, či osteochondróza, bohužel co se loktů týče je skutečnost taková, že jde převážně o získaný problém, u některých forem může jít o vrozenou dispozici, ale záleží na správném vývoji štěněte - přiměřená zátěž, vyvážená strava......zda se dysplazie rozvine. Zde se opravdu nedá jednoznačně vyádřit názor o dědičnosti DLK.
Je možné, že u dysplazie, která se rozvine do 6ti měsíců štěněte půjde o vrozenou vadu, nicméně takovým to soudům bych se jako chovatel vyhla, obzvláště pokud se jedná vet.lékaře, zde se domnívám, že takovéto soudy nejsou na místě, neboť nevíme jak bylo štěně krmeno, zda není a nebylo přetěžováno a to ať již z pouhé nevědomosti nebo z úmyslu. Vzhledem k neznalosti podrobné anamnézy pacienta (neboť zde musíme věřit majiteli zvířete) není prozatím možné určit vznik konkrétní formy dysplazie.
Co nám na celé hysterii vadí?
Nejsme proti testovat zvířata na Dysplazie - ano, děláme to však pro náš vlastní klid, že máme v danném okamžiku zdravé zvíře.
Problém není ani v metodice posouzení konkrétních kloubů - ta je jednoznačná. Problém je většinou způsoben již rtg. snímky, i ve spánku se zvíře pohne a pro expozici snímku stačí nervový záškub a můžete začít znovu, či snímek není řádně doostřen. Dalším problémem je, že tyto snímky posuzují lidé a i přesto, že metodika je jednoznačná - necháte-li posoudit jedny a tytéž snímky 3 různými lidmi můžete mít i tři různé výsledky. Není to způsobeno nekompetentností posuzovatelů, je to způsobeno kvalitou snímků, a tím, že co člověk to názor na to co tam vidí. Každý člověk totiž vnímá stejný předmět či barvu trochu jinak a ač si to neuvědomujeme v takovémto případě to opravdu může ovlivnit výsledek zkoumání daného kloubu.
V dnešní době bohužel neexistuje finančně přijatelná metoda jak na DKK a DLK zvíře vyšetřit tak abychom se opravdu dozvěděli jak daný kloub vypadá. CT vyšetření je stále velmi fin. náročné (cca 12 000,-Kč) nehledě na to, že jde o operativní metodu, což znamená - pes má oholené nohy a na nohách jizvy:-(. Sice se lékaři podívají přímo na kloub, a tím pádem, jsou schopni přesně říct, zda má pes klouby zdravé či nikoliv, ale psa si tak 3-4 měsíce nevystavíte, než mu opětovně naroste srst. A málokdo z nás je ochoten nechat si rozřezat milované zvíře jen proto, že chce vědět zda nemá v ten den dysplazii nebo k ní nemá pozdější předpoklad. Věřím, že při dnešním rychlém rozvoji technologií brzy naleznou odborníci způsob jak tyto skutečnosti zjistit neoperativní metodou a za levnější peníz.
Dysplazie kyčelního kloubu - DKK MVDr. Jiří Jahoda je dědičná porucha, která ve svých závažnějších formách může způsobit zmrzačení, ochrnutí nebo bolestivou artritidu kloubu. Je způsobena kombinací genetických a vnějších faktorů. Vyskytuje se u mnoha druhů zvířat (poměrně vzácně i u lidí), ale nejvíce jí trpí psi, zejména velká plemena. Dysplazie kyčelního kloubu je jednou z nejvíce zkoumaných chorob psů a nejběžnější jednoznačná příčina kyčelní artritidy.
Normální stavba kyčelního kloubu Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti (caput ossis femoris) zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu. Normální funkce kyčlí může být ovlivněna dědičnými a vrozenými vadami, úrazy a získanými chorobami jako např. osteoartrózou a revmatoidní artritidou.
Dysplastická kyčel Na kloubu trpícím dysplazií bývají abnormální dvě věci: zaprvé, hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); zadruhé, hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu.
Na tento stav tělo reaguje několika způsoby. Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve).
Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí. Je to samoudržovací proces, při kterém dochází k dalšímu poškozování kloubu a tím se snižuje jeho schopnost odolávat opotřebení. K poškozování přispívá i zánět a v kostech kloubu se navíc může vyvinout osteoartróza, viditelná na rentgenovém snímku jako malé úlomky kosti, které kloub také dále ničí.
Prvotní deformace kloubu se časem může zhoršovat nebo zůstávat neměnná. Pes může trpět bolestí i přes dobré výsledky rentgenů, a stejně tak nemít žádné viditelné problémy ani při velmi vážném poškození, patrném ze snímků. Stav kyčle je pouze jedním z faktorů určujících míru, do jaké dysplazie ztěžuje život a způsobuje bolest. Při mírné až středně těžké dysplazii jsou to často druhotné účinky nadměrného opotřebení kloubu nebo artritidy spíše než dysplazie samotná, které přímo způsobují zjevné problémy.
Příčiny a následky U psů bývá obvykle příčinou hlavice stehenní kosti, která nezapadá do jamky v pánvi, případně špatně vyvinuté svalstvo v pánevní oblasti. Velká a obří plemena jsou k dysplazii náchylná všeobecně, trpí jí ovšem i kokršpanělé a shetlandští ovčáci. Vyskytuje se také u koček, zejména siamských a mainských mývalích.
Zvířata si obvykle od bolesti pomáhají tím, že omezí pohyb postiženého kloubu. Může se to projevovat „zaječím poskakováním“ (obě zadní nohy se pohybují společně), méně dynamickým pohybem (při běhání, skákání…) nebo strnulostí. Protože se kloub nemůže plně hýbat, tělo se přizpůsobuje využíváním páteře, což často způsobuje problémy s páteří, koleny a měkkými tkáněmi.
U psů se dysplazie téměř vždy objevuje před dosažením 18 měsíců. Defekt může být jak velmi mírný, tak prakticky zmrzačující, a někdy vyvolává vážnou osteoartritidu.
Dysplazie kyčelního kloubu se nejčastěji objevuje u středně velkých a velkých čistokrevných psů, jako např. retrívrů, rotvajlerů, mastifů a bernských salašnických psů, ale vyskytuje se i mezi menšími plemeny jako jsou španělé.
Klinická diagnostika a testy Symptomy
Psi vykazují známky strnulosti nebo bolesti při vstávání, neochotu ke cvičení, poskakování nebo jiný abnormální způsob chůze (při běhu se nohy pohybují naráz spíše než střídavě), chromost, bolest, neochotu stát na zadních, skákat a chodit po schodech, dislokaci kyčelního kloubu nebo chřadnutí svalstva v oblasti kyčle. Rentgenové snímky potvrzují přítomnost dysplazie, ale u některých psů je tato porucha do dvou let na rentgenu neviditelná. Navíc mnoho postižených psů nevykazuje klinické příznaky; u některých se projevují i dříve než v sedmi měsících, zatímco u jiných až později v dospělosti.
Toto je zčásti dáno tím, že prvotní porucha v kyčli může být mírná nebo vážná, stabilní nebo zhoršující se, a tělo někdy dokáže poškozený kloub opravovat tak dobře, že se s poškozováním vyrovná. Různá zvířata mají také různý práh bolesti, různou hmotnost a různý způsob a množství pohybu; lehký pes, který jen chodí, zatěžuje kloub jinak než pes těžší nebo aktivnější. U některých psů se příznaky objevují brzy a jiní onemocnění nemusí vůbec pociťovat.
Každý případ se proto musí řešit podle individuálních faktorů; nabízí se řada možností léčby.
Diagnóza
Klasický diagnostický postup využívá rentgenových snímků a bodovacího testu kyčlí. Provádí se v odpovídajícím věku a je vhodné ho zopakovat ještě v dospělosti (pokud se test udělá příliš brzy, jsou výsledky neprůkazné). Protože dysplazie je do velké míry dědičná, doporučuje se zkontrolovat stupeň dysplazie u rodičů před koupí štěněte a také při posuzování vhodnosti psa pro chov. Ale přestože je tato porucha dědičná, může se objevit i u psů, jejichž rodiče mají stupeň dysplazie negativní.
Při diagnóze suspektní dysplazie se kromě rentgenových snímků sleduje pohyb a chování psa, aby se posoudilo, zda je ovlivněna kvalita jeho života. Chromost, abnormální pohyb kyčlí a páteře, obtíže při běhu a omezená pohyblivost jsou zjevné důkazy problému. Toto se musí brát v potaz, neboť zvíře může trpět velkými bolestmi i při dobrých výsledcích rentgenů.
Je také běžné zrentgenovat páteř a nohy spolu s kyčlemi, protože měkké tkáně mohou být namáhány velkým napětím dysplastické kyčle nebo mohou být objeveny další faktory ovlivňující pohyblivost v kyčlích, například poškození nervů.
Existuje několik různých systémů pro posuzování stupně dysplazie, zpravidla však vedou k rozdělení do pěti kategoríí:
0 – negativní
1 – hraniční
2 – mírná dysplazie
3 – střední dysplazie
4 – těžká dysplazie
Pro pořízení korektních snímků je nutná sedace zvířete, aby bylo možné ho udržet v klidu ve správné poloze a aby se snížil svalový tonus.
Stavy zaměnitelné s dysplazií kyčelního kloubu Následující stavy mohou mít symptomy velmi podobné dysplazii a měly by být vyloučeny při diagnostikování:
Pes také může přizpůsobovat pohyb zadních nohou, aby kompenzoval bolest v předních končetinách (při artritidě, osteochondritidě nebo dysplazii loketního kloubu), kolenou nebo páteři. Je důležité vyloučit problémy s jinými klouby dříve, než je stanovena diagnóza dysplazie kyčelního kloubu, a odhalit případná další bolestivá onemocnění, která mohou být maskována přítomností mírné dysplazie.
Dlouhodobá bolest Je důležité si uvědomit, že zvíře pravděpodobně žije s dysplazií od několika měsíců věku, a zvyklo si tedy na chronickou bolest a naučilo se s ní žít. Psi trpící takovouto bolestí ji obvykle na sobě nedávají znát. Někdy si najednou sednou během chůze nebo odmítají chodit či vylézt někam, kam jsou zvyklí, ale to může být příznak mnoha jiných problémů, včetně trnu v tlapě nebo dočasné bolesti svalu. Proto je rozpoznávání bolesti méně obvyklý způsob detekce dysplazie než sledování způsobu chůze a dalších výše popsaných abnormalit.
Léčba Přehled Neexistuje kompletní lék, přestože je mnoho možností, jak zmírnit klinické příznaky. Účelem léčby je zvýšit kvalitu života. Především, jedná se o dědičnou záležitost, která se mění v průběhu života, a proto musí být léčba pravidelně revidována a přezkoumávána, aby se zjistilo případné zhoršení příznaků nebo jiné výrazné změny.
Pokud je problém relativně mírný, je někdy potřeba pouze vhodná medikace, která tělu pomáhá vyrovnat se se zánětem, bolestí a opotřebením kloubů. V mnoha případech tato léčba postačuje po dlouhou dobu.
Když problém nelze řešit medikací, často je nutné přikročit k operaci. Existují dva tradiční typy operací – takový, který kloub vytvaruje (a tím zmírňuje bolest a napomáhá pohyblivosti), a kompletní náhrada kloubu (endoprotéza podobná jako u lidí).
Neoperativní řešení Neoperativní léčba zahrnuje tři základní prvky: kontrola hmotnosti, pravidelný mírný pohyb a medikamentózní léčba. U psů s artritidou je často redukce hmotnosti nejdůležitější a někdy jediný nutný zásah. Rozumná fyzická zátěž stimuluje růst chrupavky a svalů a zabraňuje jejich ochabování, nesmí ale být příliš velká (náročné cvičení může i velmi uškodit). Medikace omezuje bolest, nepohodlí a škodlivé záněty.
Obvyklou medikaci představují nesteroidní antirevmatika, která působí protizánětlivě a tlumí bolest. Jejich výběr musí být dobře zvážen, protože jeden druh léků může některým plemenům vyhovovat a jiným škodit. Tyto léky mohou u některých zvířat způsobit otravu jater, a proto se doporučuje během léčby provádět preventivní krevní testy. Stává se, že je nutné léky vyměnit, protože různé druhy léčiv působí u jednotlivých psů s různým úspěchem. Při léčbě antirevmatiky je také třeba brát v potaz, že psovi se uleví od bolesti a bude mít tendenci se přetěžovat.
Doporučuje se léčbu doplnit o preparáty obsahující glukosamin, který podporuje obnovování chrupavek a regeneraci kloubu. Glukosaminové přípravky plně účinkují až po cca šesti týdnech užívání, a proto se podávají v minimální zkušební době 3 – 5 týdnů. Nejsou to léky, ale surový materiál, na jehož zpracování tělo potřebuje čas. Účinek těchto přípravků při léčbě dysplazie je předmětem sporů; některé veterinární autority je shledávají přínosnými, jiné nikoli.
Tento typ léčby lze obvykle udržovat dlouhodobě – tak dlouho, dokud postačuje k předcházení a potlačování příznaků dysplazie.
Operativní řešení Když medikace selhává a neposkytuje uspokojivou kvalitu života, stává se chirurgický zákrok nutností. Operace buď opravuje a tvaruje kloub, aby umožnila bezbolestný pohyb, nebo kloub úplně
Trojitá osteotomie pánve: užívá se u psů ve stáří 5 – 12 měsíců. Dochází k přerušení všech tří pánevních kostí, které se otočí a fixují v odpovídající poloze. Tato metoda může být velmi úspěšná při včasném zákroku, ale u těžkých psů někdy selhává kvůli nutnosti odolávat většímu tlaku. Osteotomie pánve také vykazuje nižší úspěšnost při artróze, která je již viditelná na rentgenových snímcích.
Resekce hlavice stehenní kosti: odříznutí kloubní hlavice bez jejího nahrazení, používané u menších psů (pouze do 15 kg) a koček. V místě hlavice se samovolně vytvoří pakloub – fibrózní spojení v kloubu.
Operace modifikující tvar a strukturu kloubu obvykle vedou k redukci mobility kyčle. Zato ovšem zlepšují kvalitu života zvířete, redukují bolest a snižují budoucí rizika choroby.
Totální endoprotéza je nákladná, ale nejúspěšnější metoda, zvláště v těžkých případech. Obvykle umožní obnovit plnou pohyblivost kyčle, a protože je kloub zcela nahrazen, znemožňuje recidivu. Endoprotéza bývá nejlepším řešením pro větší psy (více než 20 – 30 kg), u nichž nelze využít některá jiná operativní řešení.
Další chirurgické zákroky:
Juvenilní symfyziodéza – zákrok prováděný u štěňat ve věku 4 – 5 měsíců. Ukončuje růst části pánve uzavřením růstové ploténky stydké kosti. Zbylá část pánve roste dál, čímž dochází k rotaci acetabula a jeho lepšímu utváření (překrytí hlavice stehenní kosti a její fixace v jamce).
Denervace kloubního pouzdra – odstranění nervů v postižené oblasti, které ulehčí zvířeti od bolesti.
Další pomoc Na trhu je dnes k sehnání mnoho produktů, které pomáhají psům trpícím dysplazií. Zahrnují mj. psí pelíšky redukující tlak, rampy, schody a stupínky ze dřeva, plastů, kovu nebo pěnových hmot, které pomáhají psovi dostat se z jednoho místa na druhé, aniž by si způsobil další poškození kloubů nebo bolest.
DLK - dysplazie loketního kloubu Izolovaný loketní výběžek kosti loketní (UAP - Ununited Anconeal Process)
Tato vada se nejčastěji vyskytuje u německých ovčáků, v menší míře mohou být postižena chondrostrofická plemena baset a anglický buldok. Loketní výběžek se u psů těchto plemen vyvíjí jako samostatná kostnatější část nezávisle na růstu kosti loketní. Přeměna chrupavčitého základu loketního výběžku v kost začíná u německých ovčáků kolem 12. týdne stáří a ke kompletnímu spojení s kostí loketní dochází v 16. až 24. týdnu stáří. K vyslovení definitivní diagnózy je proto vhodné vyčkat stáří minimálně šesti měsícu. Psi s izolovaným loketním výběžkem začínají střídavě kulhat na postiženou končetinu mezi 5. až 9. měsícem stáří, kulhání se postupem času zhoršuje. Diagnóza tohoto onemocnění se potvrdí rentgenologicky. Rentgenujeme vždy oba loketní klouby jednak pro srovnání a jednak k posouzení i druhého kloubu, jelikož v 10-30 % případů bývá toto postižení oboustranné. Léčbu je možno provést několika metodami podle individuálních podmínek. Nejčastěji je používána metoda chirurgického odstranění izolovaného loketního výběžku z kloubu. Nedávná studie, která sledovala 65 měsíců po operaci funkci končetiny po odstranění loketního výběžku mezi 5. - 12. měsícem stáří, měla překvapivé výsledky. I přes vyvýjející se artrózu a snížení rozsahu pohybu v kloubu byla funkce končetiny hodnocna jako dobrá až výborná v 90 % případů. Pacienti se tak mohli vrátit ke svému původnímu pracovnímu zaměření jako lovečtí či služební psi bezpečnostních jednotek. Velmi dobré výsledky vykazuje také chirurgická metoda protětí kosti loketní. Ta se využívá u rostoucích zvířat v případech nerovnoměrného vývoje kostí předloktí
Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní
V porovnání s výskytem odlomeného korunního výběžku kosti loketní se s osteochondrózou hrbolu kosti pažní setkáváme zřídka. Z porovnání odborných zpráv evropských a amerických pracovišt' vyplývá, že mnohem častěji se osteochondróza hrbolu kosti pažní vyskytuje v Evropě než v USA. Je to způsobeno zřejmě genetickou rozdílností populací psů v těchto částech světa. Z velkých a obrovských plemen psů, která trpí touto vrozenou vadou, jsou nejčastěji postiženi zlatí a labradorští retívři. Příčinou osteochondrózy je porucha enchondrální osifikace - procesu, který je zodpovědný za růst dlouhých kostí a při kterém dochází k přeměně chrupavčitého modelu v kost. Osteochondrózu vyvolávají hlavně genetické faktory ovlivňující zvyšování tělesné hmotnosti a rychlost růstu. Překrmování v období rychlého růstu s nadměrným přísunem vápníku v krmné dávce společně s přetěžováním velmi zvyšují pravděpodobnost výskytu této vady. Příznaky osteochondrózy začínáme sledovat mezi 4. a 9. měsícem života. U psa se projeví kulháním různé intenzity. Léčba se provádí operativně - postižená část chrupavky se odstarní a v místě degenerace je provedena kyretáž kosti
Odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP - Fregmented Coronoid Process
Tato vrozená porucha loketního kloubu postihuje zejména zlaté a labradorské retrívry, rotvajlery, bernské salašnické psy a německé ovčáky. Vyvolávající příčinou je nesprávné utváření loketního kloubu, v jehož důsledku dochází k vyvíjení nepřiměřeně velkého tlaku na korunní výběžek. Příčinou odlomení korunního výběžku může být také poranění. Poškození vřetenní kosti v období růstu může zastavit její další vývoj a vzniká tak při pokračujícím růstu kosti loketní růstová deformita předloktí, což může také vést k odlomení korunního výběžku. Onemocnění se začne projevovat od 5. měsíce stáří kulháním. To vzniká bud' po zátěži nebo i po delším odpočinku - než to pes tzv. rozejde. Jak kulhání přestává, zvyšuje se jeho intenzita. Rentgenologická diagnóza je stanovena podle druhotných degenerativních změn v loketních kloubech. Ty jsou zřejmé po 7. měsíci stáří. Jelikož rentgenologická diagnostika nemusí jasně prokázat toto onemocnění, konečnou diagnózu potvrdí operace loketního kloubu nebo artroskopie. Léčba spočívá v odstranění odlomeného korunního výběžku.
V roce 1994 vydala FCI schéma pro posouzení dysplazie loketního kloubu, ve kterém se využívá hodnocení degenerativních kloubních změn na rentgenovém snímku. Podobně jako u nás posuzování dysplazie kyčelního kloubu využívá plně například Švédsko i systém hodnocení dysplazie loketního kloubu (i u plemene SBT). Návrhy na řešení stále se zhoršující situace v oblasti výskytu dysplazie loketního kloubu u nás by měly vzejít jak ze strany chovatelské veřejnosti, tak ze strany Klubu posuzovatelů dysplazie kyčelního kloubu a dysplazie loketního kloubu, který vznikl na žádost ČMKU při Komoře veterinárních lékařů České republiky. Snad se v této oblast posuneme brzy kupředu.
Podle RTG příznaků artrózy a inkongruence kloubních ploch se rozlišují následující stupně DLK:
1. stupeň 0 = normální kloub, kloubní struktury bez osteofytů /výrustků/ a sklerotických změn
2. stupeň 1 = lehká artróza, osteofyty ne větší než 2 mm a/nebo výraznější sklerotizace subchondrální kosti v okolí distální části incisura trochlearis ulnae a/nebo zřetelný schodek mezi kloubními plochami hlavičky kosti vřetenní a incisura trochlearis kosti loketní
3. stupeň 2 = střední artróza, velikost osteofytů od 2 do 5 mm
4. stupeň 3 = těžká artróza, velikost osteofytů je větší než 5 mm. Zřejmá fragmentace processus coronoideus medialis nebo nepřiosifikovaný processus anconeus se posuzuje jako stupeň 3 bez ohledu na rozsah artrózy. Psi chirurgicky léčení pro vývojové vady loketního kloubu se posuzují jako postižení stupněm 3.
MVDr. Jiří Jahoda
U dysplazie loktů je tato skutečnost stížena tím, že existuje ve více formách a to ať FCP, UAP, či osteochondróza, bohužel co se loktů týče je skutečnost taková, že jde převážně o získaný problém, u některých forem může jít o vrozenou dispozici, ale záleží na správném vývoji štěněte - přiměřená zátěž, vyvážená strava......zda se dysplazie rozvine. Zde se opravdu nedá jednoznačně vyádřit názor o dědičnosti DLK.
Je možné, že u dysplazie, která se rozvine do 6ti měsíců štěněte půjde o vrozenou vadu, nicméně takovým to soudům bych se jako chovatel vyhla, obzvláště pokud se jedná vet.lékaře, zde se domnívám, že takovéto soudy nejsou na místě, neboť nevíme jak bylo štěně krmeno, zda není a nebylo přetěžováno a to ať již z pouhé nevědomosti nebo z úmyslu. Vzhledem k neznalosti podrobné anamnézy pacienta (neboť zde musíme věřit majiteli zvířete) není prozatím možné určit vznik konkrétní formy dysplazie.
Co nám na celé hysterii vadí?
Nejsme proti testovat zvířata na Dysplazie - ano, děláme to však pro náš vlastní klid, že máme v danném okamžiku zdravé zvíře.
Problém není ani v metodice posouzení konkrétních kloubů - ta je jednoznačná. Problém je většinou způsoben již rtg. snímky, i ve spánku se zvíře pohne a pro expozici snímku stačí nervový záškub a můžete začít znovu, či snímek není řádně doostřen. Dalším problémem je, že tyto snímky posuzují lidé a i přesto, že metodika je jednoznačná - necháte-li posoudit jedny a tytéž snímky 3 různými lidmi můžete mít i tři různé výsledky. Není to způsobeno nekompetentností posuzovatelů, je to způsobeno kvalitou snímků, a tím, že co člověk to názor na to co tam vidí. Každý člověk totiž vnímá stejný předmět či barvu trochu jinak a ač si to neuvědomujeme v takovémto případě to opravdu může ovlivnit výsledek zkoumání daného kloubu.
V dnešní době bohužel neexistuje finančně přijatelná metoda jak na DKK a DLK zvíře vyšetřit tak abychom se opravdu dozvěděli jak daný kloub vypadá. CT vyšetření je stále velmi fin. náročné (cca 12 000,-Kč) nehledě na to, že jde o operativní metodu, což znamená - pes má oholené nohy a na nohách jizvy:-(. Sice se lékaři podívají přímo na kloub, a tím pádem, jsou schopni přesně říct, zda má pes klouby zdravé či nikoliv, ale psa si tak 3-4 měsíce nevystavíte, než mu opětovně naroste srst. A málokdo z nás je ochoten nechat si rozřezat milované zvíře jen proto, že chce vědět zda nemá v ten den dysplazii nebo k ní nemá pozdější předpoklad. Věřím, že při dnešním rychlém rozvoji technologií brzy naleznou odborníci způsob jak tyto skutečnosti zjistit neoperativní metodou a za levnější peníz.
Dysplazie kyčelního kloubu - DKK MVDr. Jiří Jahoda je dědičná porucha, která ve svých závažnějších formách může způsobit zmrzačení, ochrnutí nebo bolestivou artritidu kloubu. Je způsobena kombinací genetických a vnějších faktorů. Vyskytuje se u mnoha druhů zvířat (poměrně vzácně i u lidí), ale nejvíce jí trpí psi, zejména velká plemena. Dysplazie kyčelního kloubu je jednou z nejvíce zkoumaných chorob psů a nejběžnější jednoznačná příčina kyčelní artritidy.
Normální stavba kyčelního kloubu Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti (caput ossis femoris) zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu. Normální funkce kyčlí může být ovlivněna dědičnými a vrozenými vadami, úrazy a získanými chorobami jako např. osteoartrózou a revmatoidní artritidou.
Dysplastická kyčel Na kloubu trpícím dysplazií bývají abnormální dvě věci: zaprvé, hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); zadruhé, hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu.
Na tento stav tělo reaguje několika způsoby. Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve).
Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí. Je to samoudržovací proces, při kterém dochází k dalšímu poškozování kloubu a tím se snižuje jeho schopnost odolávat opotřebení. K poškozování přispívá i zánět a v kostech kloubu se navíc může vyvinout osteoartróza, viditelná na rentgenovém snímku jako malé úlomky kosti, které kloub také dále ničí.
Prvotní deformace kloubu se časem může zhoršovat nebo zůstávat neměnná. Pes může trpět bolestí i přes dobré výsledky rentgenů, a stejně tak nemít žádné viditelné problémy ani při velmi vážném poškození, patrném ze snímků. Stav kyčle je pouze jedním z faktorů určujících míru, do jaké dysplazie ztěžuje život a způsobuje bolest. Při mírné až středně těžké dysplazii jsou to často druhotné účinky nadměrného opotřebení kloubu nebo artritidy spíše než dysplazie samotná, které přímo způsobují zjevné problémy.
Příčiny a následky U psů bývá obvykle příčinou hlavice stehenní kosti, která nezapadá do jamky v pánvi, případně špatně vyvinuté svalstvo v pánevní oblasti. Velká a obří plemena jsou k dysplazii náchylná všeobecně, trpí jí ovšem i kokršpanělé a shetlandští ovčáci. Vyskytuje se také u koček, zejména siamských a mainských mývalích.
Zvířata si obvykle od bolesti pomáhají tím, že omezí pohyb postiženého kloubu. Může se to projevovat „zaječím poskakováním“ (obě zadní nohy se pohybují společně), méně dynamickým pohybem (při běhání, skákání…) nebo strnulostí. Protože se kloub nemůže plně hýbat, tělo se přizpůsobuje využíváním páteře, což často způsobuje problémy s páteří, koleny a měkkými tkáněmi.
U psů se dysplazie téměř vždy objevuje před dosažením 18 měsíců. Defekt může být jak velmi mírný, tak prakticky zmrzačující, a někdy vyvolává vážnou osteoartritidu.
Dysplazie kyčelního kloubu se nejčastěji objevuje u středně velkých a velkých čistokrevných psů, jako např. retrívrů, rotvajlerů, mastifů a bernských salašnických psů, ale vyskytuje se i mezi menšími plemeny jako jsou španělé.
Klinická diagnostika a testy Symptomy
Psi vykazují známky strnulosti nebo bolesti při vstávání, neochotu ke cvičení, poskakování nebo jiný abnormální způsob chůze (při běhu se nohy pohybují naráz spíše než střídavě), chromost, bolest, neochotu stát na zadních, skákat a chodit po schodech, dislokaci kyčelního kloubu nebo chřadnutí svalstva v oblasti kyčle. Rentgenové snímky potvrzují přítomnost dysplazie, ale u některých psů je tato porucha do dvou let na rentgenu neviditelná. Navíc mnoho postižených psů nevykazuje klinické příznaky; u některých se projevují i dříve než v sedmi měsících, zatímco u jiných až později v dospělosti.
Toto je zčásti dáno tím, že prvotní porucha v kyčli může být mírná nebo vážná, stabilní nebo zhoršující se, a tělo někdy dokáže poškozený kloub opravovat tak dobře, že se s poškozováním vyrovná. Různá zvířata mají také různý práh bolesti, různou hmotnost a různý způsob a množství pohybu; lehký pes, který jen chodí, zatěžuje kloub jinak než pes těžší nebo aktivnější. U některých psů se příznaky objevují brzy a jiní onemocnění nemusí vůbec pociťovat.
Každý případ se proto musí řešit podle individuálních faktorů; nabízí se řada možností léčby.
Diagnóza
Klasický diagnostický postup využívá rentgenových snímků a bodovacího testu kyčlí. Provádí se v odpovídajícím věku a je vhodné ho zopakovat ještě v dospělosti (pokud se test udělá příliš brzy, jsou výsledky neprůkazné). Protože dysplazie je do velké míry dědičná, doporučuje se zkontrolovat stupeň dysplazie u rodičů před koupí štěněte a také při posuzování vhodnosti psa pro chov. Ale přestože je tato porucha dědičná, může se objevit i u psů, jejichž rodiče mají stupeň dysplazie negativní.
Při diagnóze suspektní dysplazie se kromě rentgenových snímků sleduje pohyb a chování psa, aby se posoudilo, zda je ovlivněna kvalita jeho života. Chromost, abnormální pohyb kyčlí a páteře, obtíže při běhu a omezená pohyblivost jsou zjevné důkazy problému. Toto se musí brát v potaz, neboť zvíře může trpět velkými bolestmi i při dobrých výsledcích rentgenů.
Je také běžné zrentgenovat páteř a nohy spolu s kyčlemi, protože měkké tkáně mohou být namáhány velkým napětím dysplastické kyčle nebo mohou být objeveny další faktory ovlivňující pohyblivost v kyčlích, například poškození nervů.
Existuje několik různých systémů pro posuzování stupně dysplazie, zpravidla však vedou k rozdělení do pěti kategoríí:
0 – negativní
1 – hraniční
2 – mírná dysplazie
3 – střední dysplazie
4 – těžká dysplazie
Pro pořízení korektních snímků je nutná sedace zvířete, aby bylo možné ho udržet v klidu ve správné poloze a aby se snížil svalový tonus.
Stavy zaměnitelné s dysplazií kyčelního kloubu Následující stavy mohou mít symptomy velmi podobné dysplazii a měly by být vyloučeny při diagnostikování:
- Cauda equina syndrom (např. u problémů s bedry)
- prasklý křížový vaz
- další artritická onemocnění v zadních končetinách
Pes také může přizpůsobovat pohyb zadních nohou, aby kompenzoval bolest v předních končetinách (při artritidě, osteochondritidě nebo dysplazii loketního kloubu), kolenou nebo páteři. Je důležité vyloučit problémy s jinými klouby dříve, než je stanovena diagnóza dysplazie kyčelního kloubu, a odhalit případná další bolestivá onemocnění, která mohou být maskována přítomností mírné dysplazie.
Dlouhodobá bolest Je důležité si uvědomit, že zvíře pravděpodobně žije s dysplazií od několika měsíců věku, a zvyklo si tedy na chronickou bolest a naučilo se s ní žít. Psi trpící takovouto bolestí ji obvykle na sobě nedávají znát. Někdy si najednou sednou během chůze nebo odmítají chodit či vylézt někam, kam jsou zvyklí, ale to může být příznak mnoha jiných problémů, včetně trnu v tlapě nebo dočasné bolesti svalu. Proto je rozpoznávání bolesti méně obvyklý způsob detekce dysplazie než sledování způsobu chůze a dalších výše popsaných abnormalit.
Léčba Přehled Neexistuje kompletní lék, přestože je mnoho možností, jak zmírnit klinické příznaky. Účelem léčby je zvýšit kvalitu života. Především, jedná se o dědičnou záležitost, která se mění v průběhu života, a proto musí být léčba pravidelně revidována a přezkoumávána, aby se zjistilo případné zhoršení příznaků nebo jiné výrazné změny.
Pokud je problém relativně mírný, je někdy potřeba pouze vhodná medikace, která tělu pomáhá vyrovnat se se zánětem, bolestí a opotřebením kloubů. V mnoha případech tato léčba postačuje po dlouhou dobu.
Když problém nelze řešit medikací, často je nutné přikročit k operaci. Existují dva tradiční typy operací – takový, který kloub vytvaruje (a tím zmírňuje bolest a napomáhá pohyblivosti), a kompletní náhrada kloubu (endoprotéza podobná jako u lidí).
Neoperativní řešení Neoperativní léčba zahrnuje tři základní prvky: kontrola hmotnosti, pravidelný mírný pohyb a medikamentózní léčba. U psů s artritidou je často redukce hmotnosti nejdůležitější a někdy jediný nutný zásah. Rozumná fyzická zátěž stimuluje růst chrupavky a svalů a zabraňuje jejich ochabování, nesmí ale být příliš velká (náročné cvičení může i velmi uškodit). Medikace omezuje bolest, nepohodlí a škodlivé záněty.
Obvyklou medikaci představují nesteroidní antirevmatika, která působí protizánětlivě a tlumí bolest. Jejich výběr musí být dobře zvážen, protože jeden druh léků může některým plemenům vyhovovat a jiným škodit. Tyto léky mohou u některých zvířat způsobit otravu jater, a proto se doporučuje během léčby provádět preventivní krevní testy. Stává se, že je nutné léky vyměnit, protože různé druhy léčiv působí u jednotlivých psů s různým úspěchem. Při léčbě antirevmatiky je také třeba brát v potaz, že psovi se uleví od bolesti a bude mít tendenci se přetěžovat.
Doporučuje se léčbu doplnit o preparáty obsahující glukosamin, který podporuje obnovování chrupavek a regeneraci kloubu. Glukosaminové přípravky plně účinkují až po cca šesti týdnech užívání, a proto se podávají v minimální zkušební době 3 – 5 týdnů. Nejsou to léky, ale surový materiál, na jehož zpracování tělo potřebuje čas. Účinek těchto přípravků při léčbě dysplazie je předmětem sporů; některé veterinární autority je shledávají přínosnými, jiné nikoli.
Tento typ léčby lze obvykle udržovat dlouhodobě – tak dlouho, dokud postačuje k předcházení a potlačování příznaků dysplazie.
Operativní řešení Když medikace selhává a neposkytuje uspokojivou kvalitu života, stává se chirurgický zákrok nutností. Operace buď opravuje a tvaruje kloub, aby umožnila bezbolestný pohyb, nebo kloub úplně
Trojitá osteotomie pánve: užívá se u psů ve stáří 5 – 12 měsíců. Dochází k přerušení všech tří pánevních kostí, které se otočí a fixují v odpovídající poloze. Tato metoda může být velmi úspěšná při včasném zákroku, ale u těžkých psů někdy selhává kvůli nutnosti odolávat většímu tlaku. Osteotomie pánve také vykazuje nižší úspěšnost při artróze, která je již viditelná na rentgenových snímcích.
Resekce hlavice stehenní kosti: odříznutí kloubní hlavice bez jejího nahrazení, používané u menších psů (pouze do 15 kg) a koček. V místě hlavice se samovolně vytvoří pakloub – fibrózní spojení v kloubu.
Operace modifikující tvar a strukturu kloubu obvykle vedou k redukci mobility kyčle. Zato ovšem zlepšují kvalitu života zvířete, redukují bolest a snižují budoucí rizika choroby.
Totální endoprotéza je nákladná, ale nejúspěšnější metoda, zvláště v těžkých případech. Obvykle umožní obnovit plnou pohyblivost kyčle, a protože je kloub zcela nahrazen, znemožňuje recidivu. Endoprotéza bývá nejlepším řešením pro větší psy (více než 20 – 30 kg), u nichž nelze využít některá jiná operativní řešení.
Další chirurgické zákroky:
Juvenilní symfyziodéza – zákrok prováděný u štěňat ve věku 4 – 5 měsíců. Ukončuje růst části pánve uzavřením růstové ploténky stydké kosti. Zbylá část pánve roste dál, čímž dochází k rotaci acetabula a jeho lepšímu utváření (překrytí hlavice stehenní kosti a její fixace v jamce).
Denervace kloubního pouzdra – odstranění nervů v postižené oblasti, které ulehčí zvířeti od bolesti.
Další pomoc Na trhu je dnes k sehnání mnoho produktů, které pomáhají psům trpícím dysplazií. Zahrnují mj. psí pelíšky redukující tlak, rampy, schody a stupínky ze dřeva, plastů, kovu nebo pěnových hmot, které pomáhají psovi dostat se z jednoho místa na druhé, aniž by si způsobil další poškození kloubů nebo bolest.
DLK - dysplazie loketního kloubu Izolovaný loketní výběžek kosti loketní (UAP - Ununited Anconeal Process)
Tato vada se nejčastěji vyskytuje u německých ovčáků, v menší míře mohou být postižena chondrostrofická plemena baset a anglický buldok. Loketní výběžek se u psů těchto plemen vyvíjí jako samostatná kostnatější část nezávisle na růstu kosti loketní. Přeměna chrupavčitého základu loketního výběžku v kost začíná u německých ovčáků kolem 12. týdne stáří a ke kompletnímu spojení s kostí loketní dochází v 16. až 24. týdnu stáří. K vyslovení definitivní diagnózy je proto vhodné vyčkat stáří minimálně šesti měsícu. Psi s izolovaným loketním výběžkem začínají střídavě kulhat na postiženou končetinu mezi 5. až 9. měsícem stáří, kulhání se postupem času zhoršuje. Diagnóza tohoto onemocnění se potvrdí rentgenologicky. Rentgenujeme vždy oba loketní klouby jednak pro srovnání a jednak k posouzení i druhého kloubu, jelikož v 10-30 % případů bývá toto postižení oboustranné. Léčbu je možno provést několika metodami podle individuálních podmínek. Nejčastěji je používána metoda chirurgického odstranění izolovaného loketního výběžku z kloubu. Nedávná studie, která sledovala 65 měsíců po operaci funkci končetiny po odstranění loketního výběžku mezi 5. - 12. měsícem stáří, měla překvapivé výsledky. I přes vyvýjející se artrózu a snížení rozsahu pohybu v kloubu byla funkce končetiny hodnocna jako dobrá až výborná v 90 % případů. Pacienti se tak mohli vrátit ke svému původnímu pracovnímu zaměření jako lovečtí či služební psi bezpečnostních jednotek. Velmi dobré výsledky vykazuje také chirurgická metoda protětí kosti loketní. Ta se využívá u rostoucích zvířat v případech nerovnoměrného vývoje kostí předloktí
Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní
V porovnání s výskytem odlomeného korunního výběžku kosti loketní se s osteochondrózou hrbolu kosti pažní setkáváme zřídka. Z porovnání odborných zpráv evropských a amerických pracovišt' vyplývá, že mnohem častěji se osteochondróza hrbolu kosti pažní vyskytuje v Evropě než v USA. Je to způsobeno zřejmě genetickou rozdílností populací psů v těchto částech světa. Z velkých a obrovských plemen psů, která trpí touto vrozenou vadou, jsou nejčastěji postiženi zlatí a labradorští retívři. Příčinou osteochondrózy je porucha enchondrální osifikace - procesu, který je zodpovědný za růst dlouhých kostí a při kterém dochází k přeměně chrupavčitého modelu v kost. Osteochondrózu vyvolávají hlavně genetické faktory ovlivňující zvyšování tělesné hmotnosti a rychlost růstu. Překrmování v období rychlého růstu s nadměrným přísunem vápníku v krmné dávce společně s přetěžováním velmi zvyšují pravděpodobnost výskytu této vady. Příznaky osteochondrózy začínáme sledovat mezi 4. a 9. měsícem života. U psa se projeví kulháním různé intenzity. Léčba se provádí operativně - postižená část chrupavky se odstarní a v místě degenerace je provedena kyretáž kosti
Odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP - Fregmented Coronoid Process
Tato vrozená porucha loketního kloubu postihuje zejména zlaté a labradorské retrívry, rotvajlery, bernské salašnické psy a německé ovčáky. Vyvolávající příčinou je nesprávné utváření loketního kloubu, v jehož důsledku dochází k vyvíjení nepřiměřeně velkého tlaku na korunní výběžek. Příčinou odlomení korunního výběžku může být také poranění. Poškození vřetenní kosti v období růstu může zastavit její další vývoj a vzniká tak při pokračujícím růstu kosti loketní růstová deformita předloktí, což může také vést k odlomení korunního výběžku. Onemocnění se začne projevovat od 5. měsíce stáří kulháním. To vzniká bud' po zátěži nebo i po delším odpočinku - než to pes tzv. rozejde. Jak kulhání přestává, zvyšuje se jeho intenzita. Rentgenologická diagnóza je stanovena podle druhotných degenerativních změn v loketních kloubech. Ty jsou zřejmé po 7. měsíci stáří. Jelikož rentgenologická diagnostika nemusí jasně prokázat toto onemocnění, konečnou diagnózu potvrdí operace loketního kloubu nebo artroskopie. Léčba spočívá v odstranění odlomeného korunního výběžku.
V roce 1994 vydala FCI schéma pro posouzení dysplazie loketního kloubu, ve kterém se využívá hodnocení degenerativních kloubních změn na rentgenovém snímku. Podobně jako u nás posuzování dysplazie kyčelního kloubu využívá plně například Švédsko i systém hodnocení dysplazie loketního kloubu (i u plemene SBT). Návrhy na řešení stále se zhoršující situace v oblasti výskytu dysplazie loketního kloubu u nás by měly vzejít jak ze strany chovatelské veřejnosti, tak ze strany Klubu posuzovatelů dysplazie kyčelního kloubu a dysplazie loketního kloubu, který vznikl na žádost ČMKU při Komoře veterinárních lékařů České republiky. Snad se v této oblast posuneme brzy kupředu.
Podle RTG příznaků artrózy a inkongruence kloubních ploch se rozlišují následující stupně DLK:
1. stupeň 0 = normální kloub, kloubní struktury bez osteofytů /výrustků/ a sklerotických změn
2. stupeň 1 = lehká artróza, osteofyty ne větší než 2 mm a/nebo výraznější sklerotizace subchondrální kosti v okolí distální části incisura trochlearis ulnae a/nebo zřetelný schodek mezi kloubními plochami hlavičky kosti vřetenní a incisura trochlearis kosti loketní
3. stupeň 2 = střední artróza, velikost osteofytů od 2 do 5 mm
4. stupeň 3 = těžká artróza, velikost osteofytů je větší než 5 mm. Zřejmá fragmentace processus coronoideus medialis nebo nepřiosifikovaný processus anconeus se posuzuje jako stupeň 3 bez ohledu na rozsah artrózy. Psi chirurgicky léčení pro vývojové vady loketního kloubu se posuzují jako postižení stupněm 3.
MVDr. Jiří Jahoda
RSS Feed
